Nemocnicím nechybí lidé. Chybí jim kapacita.

To může znít provokativně, ale položme si jednoduchou otázku.

Kolik hodin denně tráví kvalifikovaný zdravotnický personál činnostmi, které nevyžadují jejich odbornost?

Hledání léčiv, přesuny mezi skladem a oddělením, kontrola zásob, ruční evidence, inventury, telefonické ověřování dostupnosti.

To všechno jsou činnosti, které jsou důležité. Ale nejsou to činnosti, kvůli kterým zdravotníci studovali své povolání.

Když dnes mluvíme o nedostatku personálu, většinou hledáme nové zaměstnance.

Možná bychom ale měli začít hledat práci, kterou už lidé dělat nemusí.

Moderní zdravotnictví nestojí před otázkou: "Jak přijmeme více lidí?"

Stojí před otázkou: "Jak umožníme současným lidem dělat práci s vyšší přidanou hodnotou?"

A právě zde začíná automatizace. Automatizace ve zdravotnictví.

NE JAKO NÁHRADA ČLOVĚKA. ALE JAKO NÁSTROJ, KTERÝ ČLOVĚKU VRACÍ ČAS.

TECHNOLOGIE NEUMÍ PROJEVIT EMPATII PACIENTOVI. ALE DOKÁŽE PŘEVZÍT RUTINNÍ PROCESY, KTERÉ EMPATII ZBYTEČNĚ BEROU PROSTOR.

To je rozdíl mezi digitalizací a skutečnou transformací.

Pokud chceme dlouhodobě zvládnout personální krizi ve zdravotnictví, nestačí hledat nové zaměstnance.

Musíme změnit způsob práce.